I přes poměrně deštivý začátek léta a místní bleskové povodně není pochyb, že naši zemi sužuje sucho. Stačí si vyjet ke kterékoliv vodní ploše a uvidíte, že je tam podstatně méně vody, než třeba před dvěma či třemi lety. Proč je tomu tak?

Příčinou je ztráta podzemní vody. Ta se získává tak, že se déšť vsákne hluboko do půdy, až na skalní podloží. Tam je pak tato voda „uložena“ pro potřeby rostlin, které si ji odtamtud svými kořeny vytáhnou. Odtud také prosakuje do přírodních vodních ploch, které nejsou napájeny řekami či potoky.

Proč se ale podzemní voda Chlorito ztrácí, když přece pršelo a prší stále? Zde je třeba říci, že problémem není množství srážek, nýbrž jejich rozložení. Po dlouhé periodě sucha je půda vyschlá na kámen a má jen omezenou vsakovací schopnost. Proto po ní většina srážek steče buď do kanálu, nebo do vodních toků dříve, než se stačí vsáknout, a odtud prakticky nevyužitá pryč.

Jistě, lidé ji chytají a schraňují, avšak příroda, která to potřebuje, přijde zkrátka. Ano, občas se zavlažují například pole, avšak to ani zdaleka nestačí. Velmi postižené jsou především otevřené plochy, jako jsou nejrůznější stráně či stepi.

Avšak i pro kulturní plodiny je závlaha důležitá. Obvykle jí totiž potřebují mnohem více, než ty přírodní, které se během generací těmto podmínkám alespoň částečně přizpůsobily. Naše kulturní plodiny však k tomuto účelu šlechtěny nebyly a tak úbytek vláhy snáší mnohem hůře. Často je potřeba i umělé zavlažování.

Co se s tím tedy dá dělat? Předně zabránit vodě, aby bez užitku odtekla pryč. Je nutné zadržet ji v krajině. Avšak přehrady nejsou příliš dobrým řešením. Je nutné ji udržet uvnitř v zemi. K tomu mohou sloužit nejrůznější poldry či močály. Vhodné jsou také stromy, které vsakování napomáhají.

Vyvarovat bychom se naopak měli dlouhých, nepřerušovaných lánů luk a polí. To je totiž nejlepší způsob, jak si naši zem zničit.