Karakal žije v Africe a v některých částech Asie. Obývá stepi, savany, lesostepi, polopouště, ale i horské oblasti. Pouštím se vyhýbá z důvodu nemožnosti maskování, i když jsou vybaveni schopností vydržet dlouho bez vody, pouze s tělesnými tekutinami kořisti. Loví především malé hlodavce, ptáky a menší gazely a to v noci, přes den jedině když je chladněji. Stavbou těla se úzce podobá pumě především malou hlavou a velkými končetinami.

Disponuje rychlým útočným sprintem, podobně jako gepard, karakal však sprintuje pouze na krátkou vzdálenost. Při lovení ptáků je schopen vyskočit až tři metry do výšky a ptáka odlovit za letu. Patří mezi nejvíce „akrobatické šelmy“, ve vzduchu je schopen být velmi mrštný a obratný. Dokáže též šplhat, často loví plazy na stromech, nebo si kořist na strom vytáhne v zubech.
Ve starém Egyptě byli karakalové znázorňovány na malbách, zřejmě měli pro tamní obyvatelé náboženský význam a pro své mrštné schopnosti, jim byla přisuzována magická moc. V kopkách byla i několikrát objevena mumifikovaná těla karakalů. V Indii byli karakalové chování pro lovecké závody a zábavu sázkařů, využívali se na zabíjení ptáků a zajíců. Tyto zábavy byly nejoblíbenější mezi královskými rodinami a byly uznávány jako „královské sporty“ knížat v 19. a 20. století.  V některých kulturách však lidé tyto tvory považovali za „škodnou“.

Především zemědělci v Jižní Africe ve dvacátém století ročně zabíjeli kolem 2 500 karakalů. Tyto kočkovité šelmy ohrožuje na výskytu především úbytek jejich životního prostředí a jejich přirozené kořisti. Proto se v krajních případech jejich potravou stane i mnohonásobně větší dobytek, než jsou oni sami.
Mládě karakala se dá velmi snadno ochočit jako domácí kočka. Oproti kočce se však následně můžete využívat jako lovecké zvíře. Pro člověka není nebezpečný ani za situace, kdy je zraněný, nechá si pomoci a člověka nenapadne.